Výklad pojmu podle Wikipedie1,2:
Digitálním domorodcem se obvykle označuje člověk, který se narodil do prostředí prostoupeného digitálními technologiemi a přijímá je přirozeným způsobem od dětství. Pojem se často uvádí v kontrastu s pojmem digitální imigrant, označující člověka, který se s digitálními technologiemi seznámil vědomým úsilím v pozdějším věku.
Ačkoliv se u digitálních domorodců obecně předpokládá vyšší digitální gramotnost a rozvinuté digitální kompetence, nemusí to nutně být ve všech případech pravda. Naopak, digitální imigranti nezřídka mívají digitální kompetence rozvinutější. Největší rozdíl mezi nimi tedy spočívá spíše v přístupu k digitálním technologiím, které bývají pro digitálního imigranta spíše jen doplňkem prostředků, které může ve společnosti využívat, zatímco pro domorodce jsou neoddělitelnou a přirozenou součástí soukromého, společenského i pracovního života.
Výskyt a množství digitálních domorodců souvisí s nástupem a rozvojem digitálních technologií v populaci dané země. Poměr domorodců vůči digitálním imigrantům je závislý především na věku zkoumaných jedinců: čím jsou lidé starší, tím je mezi nimi domorodců méně. Tato věková hranice se postupem času přirozeně posunuje. Zároveň však výskyt digitálních domorodců není v celém světě stejný a velmi se liší podle stupně rozvoje různých zemí či zeměpisných oblastí.
Digitální domorodec je pojem, který zavedl Marc Prensky ve své práci Digital Natives, Digital Immigrants. Marc Prensky v roce 2001 rozvinul Tapscottovu myšlenku rozlišením generací, které nazval digitální domorodci [digital natives] a digitální imigranti. Základním rozlišujícím kritériem je věk a s ním související vztah k ICT: podle Prenskyho jsou počítačové hry, Internet, e-mail pro děti stejně přirozeným prostředím jako stromy, slunce, nebo silnice. V důsledku jsou digitální domorodci „zvyklí velmi rychle přijímat nové informace. Mají rádi paralelní procesy a multitasking.“. Takové děti se neliší ani tak novými hodnotami a způsobem života, jako spíše „radikálně odlišným způsobem myšlení, zpracování informací a učení se novým věcem“.
I když je rok 1980 široce uznávaným, nelze opomenout zásadní fakt, že Internet se od té doby značně změnil, nejvíce od doby příchodu technologické revize ve verzi Webu 2.0. Objevily se proto hlasy, že by bylo vhodnější mluvit o první a druhé generaci digitálních domorodců. Druhá generace by měla být datována od roku 1993.
Nicméně podle nedávných studií se ukazuje, že označení digitální domorodci by mělo být spíše vnímáno jako deskriptivní kategorie než jako skupina nebo generace, která ze své podstaty disponuje lepšími dovednostmi v oblasti digitálních technologií oproti svým předchůdcům (Bennett, Maton, 2010). Navíc, stále se objevují také hlasy zpochybňující samotnou existenci digitálních domorodců. Selwyn (2009) z londýnského Institutu pro vzdělání přišel s názorem, že neexistuje rozdíl v mozkové struktuře mezi mladými lidmi a předchozí generací. Své závěry podtrhává tvrzením, že se jedná spíše o běžné lidi, kteří se, tak jak nám lidská evoluce už mnohokrát ukázala, dokázali adaptovat na nové prostředí, ve kterém vyrůstají.
Digitální domorodci nemusí být nutně osobami digitálně gramotnými (digital native fallacy).